Památník obětem šoa z českých zemí

V roce 1950 československý komunistický stát zestátnil pražské židovské muzeum a svěřil mu do správy i Pinkasovu synagogu. Měla v ní být umístěna expozice věnovaná 2. světové válce. Tehdejší ředitelka muzea, historička umění Hana Volavková (1904-1985) chtěla nejprve zjistit skutečné stáří a stavební vývoj budovy. Na rozsáhlý archeologický a stavebně historický průzkum navázalo odstranění novodobých zásahů a rekonstrukce synagogy. Součástí projektu byla i úprava okolí.

Exteriér Pinkasovy synagogy před zahájením rozsáhlé rekonstrukce v 50. letech 20. století

Židovské muzeum v Praze

Součástí přípravy na stavební úpravy objektu bylo provedení stavebně-historického průzkumu a dokumentace. Zaměření budovy zpracovali sourozenci Miroslav a Věra Chalupníčkovi

Židovské muzeum v Praze

Exteriér Pinkasovy synagogy před zahájením rozsáhlé rekonstrukce v 50. letech 20. století

Židovské muzeum v Praze

Souběžně vykrystalizovala myšlenka vytvořit v synagoze památník, pomyslný náhrobní kámen všech Židů z českých zemí, kteří byli zavražděni během šoa. Více než 78,000 jich za války zmizelo takřka beze stopy.

Při hledání výtvarného řešení památníku se Hana Volavková inspirovala podobnými díly doma i v zahraničí a konzultovala je s řadou kolegů. Profesor na vysoké umělecké škole Josef Kaplický (1899‒1962) jí v roce 1954 navrhl, aby byla realizace svěřena jeho žákovi, malíři Jiřímu Johnovi (1923‒1972) a jeho příteli, malíři Václavu Boštíkovi (1913‒2005).

Úpravu okolí Pinkasovy synagogy po stavební obnově navrhl v několika variantách architekt Jan Sokol (1904‒1987)

Židovské muzeum v Praze

Fotografie z roku 1943 zachycuje vyklizený interiér synagogy, která za války sloužila jako skladiště. V takřka stejné podobě se nacházely vnitřní prostory synagogy před zahájením architektonické obnovy v 50. letech 20. století

Židovské muzeum v Praze

Rozvrh nápisů se jmény obětí v jednotlivých prostorách Pinkasovy synagogy, kolem 1959

Židovské muzeum v Praze

V průběhu archeologického průzkumu a stavební obnovy v 50. letech 20. století byla mimo jiné odstraněna mohutná vrstva navážky z 19. století a obnovena původní dispozice a výška hlavní lodi synagogy. Přitom byla odkryta podoba a umístění původního řečniště (bimy)

Židovské muzeum v Praze

Inspirací při tvorbě památníku v Pinkasově synagoze se staly pomníky, jejichž emocionální účinek byl založen na vypsání jmen obětí. V Pinkasově synagoze byla jména českých Židů vypsána podle obcí, kde žili

Židovské muzeum v Praze

Jiří John a Václav Boštík patřili k významným představitelům českého moderního umění, kteří ve svém díle intenzivně řešili duchovní témata. Jejich meditativní práce obohatila památník právě o tento rozměr a měla vliv i na jejich vlastní uměleckou tvorbu. Oba považovali památník v Pinkasově synagoze za rovnocenný svým ostatním dílům.

Prostor synagogy rozvrhli tak, aby mohli na její stěny vepsat jména všech českých obětí šoa. Každé jméno představovalo jeden konkrétní osud, záznam o jednom životě. Práce trvaly několik let. Památník byl dokončen v roce 1959 a veřejnosti byl zpřístupněn o rok později. Československý stát jej tehdy prohlásil za své dílo, i když jinak o připomínku židovských obětí 2. světové války neměl zájem.

V návrzích pro Pinkasovu synagogu se uplatnily výrazové prostředky, které oba autoři používali ve své umělecké tvorbě. Grafické linky a šrafování Jiřího Johna se propojily s abstraktními prvky a body, kterými řešil prostor Václav Boštík. Při rozvržení nápisů na stěnách synagogy se umělci nejprve inspirovali tvarem náhrobního kamene. Z prostorových důvodů dali přednost pravidelným plochám textu. Barevnost textu se v návrzích vyvíjela až k závěrečné výrazné a zároveň dobře čitelné černo-červené variantě se žlutými akcenty, které odkazují na židovskou hvězdu

Židovské muzeum v Praze

Již v roce 1965 se ale objevily první problémy se vzlínáním vlhkosti do kamenných stěn a synagoga proto byla od roku 1966 pro veřejnost uzavřena. Při navazujících stavebních pracích byla v roce 1968 objevena historická rituální lázeň, mikve.

Památník v Pinkasově synagoze se stal v první polovině 60. let 20. století místem tiché vzpomínky pro rodiny obětí i nesčetné domácí i zahraniční návštěvníky, kteří oceňovali pietnost a působivost místa

Židovské muzeum v Praze

Technické problémy spojené se vzlínáním zemní vlhkosti do zdí a objevy starších částí budovy vedly k tomu, že Státní židovské muzeum v Praze začalo na konci 60. let 20. století připravovat opravy synagogy. Po okupaci Československa v roce 1968 již ale na straně státu nebyla vůle uvést památník do původního stavu. K tomu mohlo dojít až po změně politického režimu v roce 1989

Židovské muzeum v Praze

Od roku 1966 byl památník uzavřen veřejnosti, jen výjimečně zde bylo možné provést pietní akt na připomínku Židů z českých zemí zavražděných během šoa. V roce 1969 se jej zúčastnili nejen zástupci židovské komunity, například rabín Richard Feder (1875‒1970), ale také zástupci tehdejší politické garnitury

Soukromá sbírka Jovan Dezort

Rozsáhlé povodně, které postihly Českou republiku v roce 2002, poškodily i nápisy v Pinkasově synagoze, které byly následně sanovány a opraveny. Ryska u schodiště vedoucího z hlavní lodi do vedlejší ženské části ukazuje, že voda tehdy zasahovala do výše 120 cm

Židovské muzeum v Praze

Po okupaci Československa v roce 1968 neměl komunistický režim, který nesl jednoznačně antisemitské rysy, na obnově památníku zájem. K jeho zpřístupnění proto mohlo dojít až po sametové revoluci v listopadu 1989, ale to už byla většina původních nápisů zničena. Jejich obnova podle návrhů Jiřího Johna a Václava Boštíka byla dokončena v roce 1995. Další opravy si vyžádaly katastrofální povodně v roce 2002. Památník tak dnes opět může sloužit jako pietní místo.

Interiér synagogy po rozsáhlé obnově v roce 1995

Židovské muzeum v Praze

Interiér synagogy po rozsáhlé obnově v roce 1995

Židovské muzeum v Praze