Malý Trostinec

Málo známá kapitola z dějin šoa českých a moravských Židů se odehrála na území okupovaného Běloruska. Koncentrační a vyhlazovací tábor Malý Trostinec vznikl počátkem roku 1942 na území bývalého kolchozu asi 12 km jihovýchodně od Minsku. Tábor byl označován jako statek SS a zásoboval německé jednotky v Minsku. Původně byl určen pro válečné zajatce, ale postupně sem byli odvlečeni obyvatelé z blízkého okolí a Židé z Minsku. Lesík Blagovščina nedaleko tábora sloužil jako místo hromadných vražd. Od jara 1942 se Malý Trostinec stal cílovou stanicí mnoha vlaků s Židy z obsazené střední a západní Evropy. V létě byla vybudována železniční přípojka a zástupy deportovaných tak vystupovaly blízko místa své smrti, byli buď zastřeleni, nebo udušeni v mobilních plynových komorách tzv. dušegubkách. Jámy 50 m dlouhé a hluboké 3 m se plnily těly obětí. Od konce roku 1943 byli vězni přinuceni exhumovat a následně spálit zbytky těl z 34 masových hrobů. Další popravy se proto konaly v lesíku Šaškovka, kde byly oběti ihned spáleny. Při osvobození 3. července 1944 hořely ještě hranice, přežilo jen pár zbídačelých vězňů. Údaje o počtu obětí se různí: čísla se pohybují od 60,000 až do 205,000.

Terezínské ghetto opustilo pět vlaků, které odvezly do Malého Trostince na smrt 4,993 osob, osvobození se dožilo pouhých devět vězňů, kteří se zachránili útěkem k partyzánům.