Pojízdné plynové komory/Gaswagen

Pojízdné plynové komory byly poprvé uvedeny do akce v rámci programu euthanázie na okupovaném území Polska. Koncem roku 1941 byla jejich vylepšená verze použita při likvidaci židovského obyvatelstva ve vyhlazovacím táboře v Chełmnu/Kulmhof. Jejich nasazení u pohotovostních jednotek/Einsatzgruppen v okupovaném Sovětském svazu, později v Srbsku a Itálii, bylo vedeno snahou velení SS a jejího vůdce Himmlera ulehčit psychice popravčích čet. Projekt a výrobu mobilních plynových vozů/Gaswagen měl na starosti Hlavní říšský bezpečnostní úřad/RSHA spolu s kanceláří vůdce. Zajištěním konstrukce byli pověřeni Walter Rauff a Freidrich Pradel. Vybrali berlínskou firmu Gaubschat, která vyrobila hermeticky uzavřený vůz ve dvou prototypech. V první sérii se vyráběl typ Diamond: menší, s kapacitou 10–30 osob, větší vůz typu Saurer byl určený pro 20–60 osob, mnohdy však bylo do vozu doslova nacpáno až 80 lidí. Ke smrti udušením oxidem uhelnatým došlo během 7 až 15 minut, někdy i déle. Určující bylo množství lidí ve voze, ale i jejich věk a fyzická kondice. První zkouška vozu se uskutečnila v koncentračním táboře Sachsenhausen na skupině sovětských zajatců.

15. června 1942 byly v Minsku a Malém Trostinci nasazeny nejprve tři vozy; dva značky Diamond přivezli řidiči Karl Gebl a Erich Gnewuch přímo z Berlína. Šofér třetího auta typu Saurer se jmenoval Harry Rübe. Je známo i jméno čtvrtého řidiče: Johann Hassler.

Poruchovost plynovacího zařízení byla vysoká, proto se auta často používala k převozu vězňů na místo exekuce, kde čekala popravčí četa. Od prosince 1941 do června 1942 bylo pomocí pojízdných plynových komor zavražděno více než 97,000 obětí.