Bełźec

Bełźec se stal prvním vyhlazovacím táborem smrti v rámci „Akce Reinhard“. Počátkem roku 1941 vznikl nejprve pracovní tábor, na přelomu roku 1941 a 1942 bylo započato s výstavbou vyhlazovacího střediska. Koncem února bylo vše připraveno k provozu, bývalé tankové výkopy měly být využity jako masové hroby. Prvním velitelem tábora se stal díky svým zkušenostem ze středisek eutanázie a vyhlazovacího tábora v Chełmnu Christian Wirth. I většina personálu sem byla převelena z akce T4, zbytek tvořili ukrajinští dozorci vyškolení v Trawnikách. Tábor byl rozdělen na dvě části: administrativní a vyhlazovací. Prostory pro svlékání vězňů byly spojeny s plynovými komorami tzv. šlauchem. Plyn (oxid uhelnatý) vyráběl motor umístěný v boudě vedle objektu. Nejprve zde byly tři plynové komory, ale jejich kapacita brzy nestačila. Byly zbourány a nově bylo postaveno šest komor s kapacitou 1,000–1,200 osob. Na konci prosince 1942 byla činnost tábora ukončena, počátkem roku 1943 se přikročilo k otevírání masových hrobů a spalování zbytků těl. Za tímto účelem byl z kolejnic vybudován spalovací rošt. Postupně byly stopy po táboře zahlazeny, posledních šest stovek vězňů, kteří pomáhali při kremaci, bylo zplynováno v Sobibóru. Na místě bývalého tábora byl postaven statek osídlený dvěma Ukrajinci. Svědectví podal jeden ze dvou přeživších vězňů Polák Rudolf Reder. Počet obětí tohoto vyhlazovacího tábora se odhaduje na 600,000. Do Bełźecu byli deportováni a zde zavražděni čeští Židé z ghett a pracovních táborů Lublinska.