Polsko

Cílem většiny terezínských transportů na okupované polské území se stala nejprve tzv. tranzitní ghetta. Mezi nejdůležitější patřily Izbica, Piaski, Rejowiec a Zamość.

Jejich výběr nebyl náhodný, neboť ležela na železničních tratích směřujících k vyhlazovacím táborům. Podstatnou část jejich původních obyvatel tvořili chudí lidé, kteří bydleli v jednoduchých dřevěných domech. V obcích mnohdy chyběla elektřina, nebyla zavedena kanalizace, většina ulic neměla dláždění, hygienické podmínky v porovnání s Protektorátem Čechy a Morava byly velmi špatné. Kulturní odlišnost místních obyvatel a nově příchozích z území protektorátu i říše jen prohlubovala kruté životní podmínky. Mladší a zdraví měli šanci dočasně přežít, pokud byli vybráni na práci do některého z pracovních táborů. Nemocní, staří lidé a matky s malými dětmi umírali jako první v plynových komorách vyhlazovacích táborů v Bełżecu, Sobibóru a Treblince. Více než tisíc terezínských mužů zahynulo také v koncentračním a vyhlazovacím táboře Lublin-Majdanek.

Z terezínského ghetta odjelo na území Generálního gouvernementu v okupovaném Polsku od března do října 1942 celkem 25 transportů. Konečnou stanicí všech vlaků z Terezína na Východ se od 26. října 1942 až do podzimu 1944 stal koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka/Auschwitz-Birkenau.