Izbica

Izbica – původně malá osada nedaleko Lublinu se stala jedním z největších tranzitních ghett. Nejprve byly do Izbice nastěhovány tisíce polských Židů, od března 1942 přijížděly transporty z říše a protektorátu, od dubna i z Rakouska, ze Slovenska a Lucemburska. V průběhu několika měsíců bylo do ghetta přivezeno téměř 20,000 osob. Židé ze zahraničních transportů byli umístěni do zpustošených domků původních obyvatel, kteří byli odvezeni do vyhlazovacích táborů. Deportovaní byli odkázáni na nákup potravin z prostředků, které si přivezli. Řada lidí nepřežila kruté životní podmínky v ghettu, mnozí byli zastřeleni na ulici i v domech. Nejobávanější však byly tzv. vysídlovací akce. V říjnu 1942 začala hlavní vlna deportací do vyhlazovacích táborů, vlaky směřovaly střídavě do Belźecu a Sobibóru. Do Izbice dorazila 16.10.1942 kolona téměř 4,000 osob z ghetta v Zamośći, mezi nimi i čeští Židé. Již 19.10.1942 bylo zabito v úkrytech, na ulicích i na shromaždišti několik stovek lidí, do Sobibóru bylo odvezeno 5,000 Židů. Poslední akce se konala 2.11.1942, tehdy byli všichni, kteří se nedostali do vagonů s cílem Bełźec, vězněni několik dní v budově hasičů. Esesáci je po skupinách vyváděli na místní hřbitov a tam je postříleli. Mezi zavražděnými bylo mnoho Židů z Čech. Na jaře 1943 bylo ghetto zlikvidováno.

Z Terezína odjely přímo do Izbice transporty označené Aa (11.3.1942) a Ab (17.3.1942). Z transportu Aq (27.4.1942) dorazila 16.10.1942 kolona asi 600 terezínských vězňů ze Zamośće. Vězňové pracovali na různých stavbách, na dobývání rašeliny v Bzite nedaleko Krasnystawu, někteří muži byli odvezeni do Janowic poblíž Zamośće, jiní byli zavlečeni do táborů nucených prací/Zwangsarbeitslager např. v Labunie, Augustówce a řadě dalších v blízkém okolí. Většina vězňů z českých transportů zahynula ve vyhlazovacích táborech v Bełźecu a Sobibóru. Osvobození se dožilo 13 deportovaných.