Majdanek

O zřízení koncentračního tábora rozhodl Heinrich Himmler během své návštěvy Lublinu v červenci 1941. Realizací pověřil Odilo Globocnika, nejvyššího velitele SS a policie pro distrikt Lublin. Majdanek se měl stát – s kapacitou cca 250,000 vězňů – největším táborem mimo území říše. Vlivem válečných událostí byla realizována asi jedna pětina původních plánů. Komplex tábora zahrnoval baráky pro vězně, správní a hospodářské budovy, sedm plynových komor, dvě šibenice a krematorium. Prvními vězni se stali sovětští váleční zajatci, po nich pak odpůrci nacistického režimu a příslušníci tzv. méněcenných ras nejen z území obsazeného Polska, ale i říše a mnoha států okupované Evropy. Majdanek plnil funkci pracovního i vyhlazovacího tábora, současně se stal místem systematického rabování židovského majetku. Železniční rampa u tábora Alte Flugplatz sloužila k selekci přijíždějících transportů a k následné konfiskaci jejich zavazadel. Hlavním úkolem zdejších vězňů bylo třídění majetku po obětech Akce Reinhard. Byly zde umístěny hlavní sklady zabaveného majetku, který byl odtud posílán do říše. Tisíce vězňů byly postříleny a zavražděny v plynových komorách. Téměř stejný počet zabila těžká práce, vysílení, hlad a nemoci. Mimořádnou roli sehrál Majdanek v akci s krycím názvem Dožínky/Erntefest. Táborem prošlo přibližně 150,000 – 200,000 lidí, odhaduje se, že 60,000 – 80,000 z nich zde bylo zavražděno. Do koncentračního tábora v Majdanku byli odvezeni na práce při jeho stavbě vězni ze třinácti terezínských transportů v období od března do června 1942. Celkem bylo transporty z protektorátu do Majdanku odvlečeno asi 5,700 vězňů, z nichž naprostá většina zahynula.