Piaski

Do ghetta v obci Piaski nedaleko Lublinu bylo umístěno nejprve několik tisíc polských Židů a v únoru 1940 i dva transporty ze Štětína. Nedostatek jídla znamenal pro obyvatele ghetta trvalé hladovění, většina vězňů jen obtížně sháněla práci. Katastrofické hygienické podmínky zhoršovala absence kanalizace, vypukla epidemie úplavice. Koncem března 1942 byly asi 3,000 vězňů odvezeny do vyhlazovacího tábora Bełźec, aby se tak uvolnilo místo pro nové příchozí z protektorátu a říše. Odhadem bylo do ghetta Piaski zavlečeno více než 11,000 Židů, z nich téměř polovina byla z ciziny. Židovská rada byla proto doplněna zástupci ze zahraničních transportů. Místní považovali Židy ze zahraničí za zámožné, podle nich se lišili vším – oděvem, vzhledem, kulturou i chováním. Nevraživosti a sporů mezi oběma skupinami vězňů obratně využívali nacisté. Židovská policie byla nucena spolupracovat při organizování deportací.

V dubnu 1942 dorazily dva transporty z terezínského ghetta do Trawniků, odkud museli vězni dojít 14 km pěšky do ghetta v Piaskách. Jednalo se o transporty Ag (1.4.1942) a Al (23.4.1942), patrně i o část transportu Aq (27.4.1942). Do ghetta dojelo okolo 1,700 terezínských vězňů. Až do června 1942 se selekce v ghettu týkaly především polských Židů. Koncem června 1942 obklíčili SS ghetto a odvedli část vězňů na nádraží do Trawniků. Podobná akce se opakovala 8. listopadu 1942, podle výpovědí svědků se týkala hlavně českých a německých Židů. V únoru 1943 bylo během likvidace ghetta zastřeleno několik stovek lidí na židovském hřbitově, zbytek byl dopraven do vyhlazovacího tábora v Sobibóru. Ghetto Piaski se na krátkou dobu stalo přestupní stanicí před deportacemi do vyhlazovacích středisek v Bełžecu a Sobibóru. Pouze šest osob z terezínských transportů se dožilo osvobození.

Ludvík Jellenik před válkou

Národní archiv Praha

Část posádky SS v Trawnikách, která se podílela na likvidaci ghetta Piaski

Staatsarchiv Hamburg