Rejowiec

Ghetto v obci Rejowiec na Lublinsku se stalo další z mnoha přestupních stanic pro Židy z okolí, protektorátu a ze Slovenska. Ještě před příjezdem transportů z ciziny v dubnu 1942 byly čtyři stovky práceschopných místních obyvatel odvezeny do tábora v Krychówě, zbývající dva tisíce lidí byly zavražděny ve vyhlazovacím táboře Bełźec. Nově příchozí našli už jen necelé dvě stovky místních obyvatel, kteří se zachránili v úkrytech. V ghettu proto zpočátku nefungovala židovská samospráva, příchodem transportů ze zahraničí zavládl chaos, nikdo se nestaral o ubytování, vězni byli vydáni napospas situaci. V celé obci byla k dispozici jediná studna s pitnou vodou, chyběla kanalizace. Hygienické podmínky a nedostatečná strava způsobily rychlou smrt stovkám lidí. Ghettem v Rejowieci prošlo na 5,000 židovských vězňů. Zachovalo se jen velmi málo svědectví, která by obsahovala konkrétnější údaje o jejich osudech. Likvidace ghetta 9.8.1942 měla velmi krvavý průběh, na náměstí se konala selekce, jen asi stovka mladých lidí byla uznána za práceschopné, nemocní a staří byli na místě zastřeleni, mnoho dalších cestou na nádraží před nástupem do vlaku do vyhlazovacího tábora v Sobibóru.

Rejowiec byl cílem transportu Ap vypraveného z Terezína 18.4.1942. Během zastávky na předměstí Lublinu byly dle svědectví odpojeny vagony se zavazadly a většina deportovaných se ocitla bez výbavy na cestu. Část vězňů zůstala v Rejowci, skupina práceschopných byla odvezena na meliorační práce do tábora Sawin. Muži i ženy vykonávali v obtížných podmínkách, většinou nevhodně a nedostatečně oblečeni, po kolena ve vodě, ty nejtěžší práce. Mnoho z nich zemřelo během tyfové epidemie, která v táboře vypukla, jiní zahynuli vysílením, řada z nich byla bezdůvodně zastřelena. Přežili tři vězni terezínského ghetta.