Treblinka

Při stavbě vyhlazovacího tábora Treblinka byly plně využity zkušenosti z Belźecu a Sobibóru, 23.7.1942 bylo zařízení uvedeno do provozu. Tábor se dělil na tři zóny: obytnou (posádka SS a správní budovy), přijímací (nádražní rampa, prostor pro svlékání vězňů a dvůr, kde se třídily svršky a zavazadla) a vyhlazovací (plynové komory, jámy k pohřbívání, hranice pro spalování obětí). Úsek mezi svlékárnou a plynovými komorami byl posměšně nazýván cesta do nebe/Himmelstrasse. Treblinka byla skutečná továrna na smrt. Velitel tábora Franz Stangl v procesu vypovídal, že transport třiceti nákladních vozů s 3,000 lidmi zlikvidoval za tři hodiny. Mezi vězni určenými na práci vznikla počátkem roku 1943 odbojová skupina, kterou vedl i někdejší důstojník československé armády Želo Bloch. Povstání vypuklo 2.8.1943. Vězňové tajně vynesli ze skladu zbraně a zapálili baráky, sklady a dílny. Na prchající vězně stříleli SS ze strážních věží, mnozí byli zabiti v blízkém lese. Uprchlo asi 350 až 400 vězňů, ale jen asi 70 se jich zachránilo. Zbytek vězňů musel nejprve zahladit stopy, potom byli všichni zastřeleni. V Treblince bylo zavražděno více než 700,000 Židů.

Řada podzimních transportů z terezínského ghetta směrem na polské území začala 19.9.1942 pod kódem Bo a skončila transportem Bx s datem odjezdu 22.10.1942. V deseti transportech bylo odvezeno 18,000 vězňů. Jedině Richardu Goldschmidovi/Glazarovi a Karlu Ungrovi se útěk při povstání zdařil.