Ghetto Minsk

Zavraždění několika tisíc běloruských Židů z ghetta v Minsku uvolnilo v listopadu 1941 místo židovským vězňům z obsazených území střední a západní Evropy. Transport označený F vyjel z Brna 16.11.1941 a pokračoval po trase Vratislav – Varšava – Bialystok – Volkovysk – Baranoviči – Minsk. Brněnští Židé byli umístěni v tzv. zvláštním ghettu/Sonderghettu společně s vězni z Hamburku a Brém. Plot z ostnatého drátu vymezoval území čtyřiceti ulic ghetta a židovského hřbitova. Životní podmínky byly žalostné: většina dřevěných baráčků byla bez elektřiny, vodovodu, chyběla kanalizace. Jediným zdrojem vody byly studny, v zimě obyvatelé rozpouštěli sníh. Kruté mrazy, nedostatečná lékařská péče a neustálý hlad přivodily smrt stovkám lidí. Přesto ghetto znamenalo zdroj pracovní síly pro potřeby německé armády. Součástí života v ghettu byly likvidační akce, kdy komanda SS odvážela vězně na místo hromadných poprav za Minskem nedaleko Malého Trostince. Během akce v červenci 1942 byly poprvé nasazeny pojízdné plynové komory/Gaswagen, tehdy zahynula většina brněnského transportu. Likvidace ghetta proběhla v září 1943, skupina práceschopných nastoupila do vlaku s cílem Lublin. Z brněnského transportu se osvobození dožila jedna žena a dvanáct mužů.