První transporty

První transporty z území protektorátu odvezly v říjnu 1939 z Frýdku-Místku a Moravské Ostravy do tábora v Nisku nad Sanem v okupovaném Polsku téměř 1,300 mužů. Záměrem bylo mimo jiné ověřit v praxi hromadné přesídlení Židů do vymezeného prostoru na Východě. Někteří z vězňů utekli na sovětské území, zbývající se po zrušení tábora na jaře 1940 vrátili domů, avšak později museli znovu nastoupit do vlaků směřujících tentokrát do terezínského ghetta.

Systematické deportace židovských obyvatel z území Protektorátu Čechy a Morava začaly v říjnu 1941. Pět tisíc lidí bylo deportováno z Prahy do ghetta v polské Lodži/Litzmannstadt. Řada z nich se stala od května 1942 obětí vysídlení do vyhlazovacího tábora v polském Chelmnu/Kulmhof.

V listopadu 1941 byl z Brna vypraven vlak s tisícem lidí do ghetta v Minsku. Mnozí nepřežili kruté podmínky zdejšího života, další byli odvezeni do vyhlazovacího komplexu v Malém Trostinci, kde byli postříleni nebo zavražděni v plynových vozech, tzv. dušegubkách.

Deportace židovského obyvatelstva na okupovaná území na východě Evropy znamenaly novou radikální fázi tzv. konečného řešení židovské otázky/Endlösung der Judenfrage. Jednalo se o obludný program deportací, nucených prací a masového vraždění.