Ghetto Terezín

V říjnu 1941 bylo vybráno z rozhodnutí Reinharda Heydricha jako centrální shromažďovací a průchozí tábor pro veškeré židovské obyvatelstvo v Protektorátu Čechy a Morava posádkové město Terezín. Bývalá vojenská pevnost v blízkosti důležitých komunikací s četnými budovami kasáren se hodila k ubytování velkého množství lidí a umožňovala snadnou ostrahu vězněných. Terezín zanedlouho začal plnit také funkci tzv. starobního ghetta pro staré německé a rakouské Židy z tehdejší říše. Podstatným faktorem, který stále více ovlivňoval život ghetta, byla snaha využít Terezín jako nástroj propagandy. I z tohoto důvodu přijeli do ghetta také vězni z Holandska a Dánska. Před koncem války sem byli deportováni ještě Židé ze Slovenska a Maďarska. Celkem bylo do ghetta od listopadu 1941 do dubna 1945 deportováno na 140,000 mužů, žen a dětí považovaných podle norimberských zákonů za Židy.

S propagandistickým obrazem „privilegovaného“ ghetta však příkře kontrastovaly transporty jeho vězňů do ghett, pracovních, koncentračních a vyhlazovacích táborů na Východě. V nich zahynulo na 84,000 z deportovaných a dalších téměř 33,500 osob zemřelo v ghettu.

Poslední smutnou kapitolu historie terezínského ghetta představují události v samotném závěru války. Na konci dubna a v prvních dnech května 1945 do něj přivezly tzv. evakuační transporty více než 15,000 zubožených vězňů z různých koncentračních táborů. Ti s sebou zavlekli také infekce nakažlivých chorob, které si vyžádaly na 1,600 obětí. Celková bilance všech zemřelých v ghettu Terezín tak činila více než 35,000 osob.